Oslava druhého výročí vyhlášení svatosti mučednice Orosie

V sobotu 28. září 2024, v den svátku sv. muč. a princezny Orosie, se v katedrálním chrámu sv. Václava konala božská liturgie pod pastýřským vedením Jeho Přeosvícenosti biskupa Izaiáše, našeho drahého eparchiální biskupa olomoucko-brněnského.

Při liturgii spolusloužili duchovní naší eparchie a zpěvem liturgických hymnů se služby účastnili členové pěveckého sboru Eparchiálního institutu sv. Prokopa Sázavského.

Při promluvě byly připomenuty přítomným okolnosti, které vedly k mučednické smrti princezny Orosie a úctu obyvatel aragonského města Jaca, blízko kterého byla naše Moravanka Orosie se svým doprovodem přepadena a zabita Maury.

Po liturgii vladyka vykonal poklony před svatým Křížem, který je tento den po svátku Povýšení vynesen doprostřed chrámu, a poté poděkoval všem přítomným. Ve své promluvě hovořil o Kříži, který jako křesťané máme trpělivě nést a nesmíme propadat zoufalství, když někdy pod jeho tíhou klesáme. Ano, lidské síly i někdy víra a trpělivostí kolísá a stává se, že klesneme, ale i Kristus pod tíhou kříže klesl, a pak zase kráčel dál. Pro nás je po každém poklesnutí připravena cesta návratu zpět na křížovou cestu za Kristem. Tento návrat se děje skrze pokání. Vzmužíme se, sebereme všechny své síly a zase jdeme a snažíme se věrně následovat našeho Pána.

Duchovní brněnského chrámu předal v závěru bohoslužby vladykovi květiny s poděkováním za jeho návštěvu a službu v tento tak vzácný den. Vladyka se poté zamyslel nad episkopskou službou a připomněl, že zvláště těžkým břemenem biskupa je velká odpovědnost, která je s touto službou spojena. Uvedl při tom zkušenost, kterou zažíváme všichni: radit by chtěl každý, ale odpovědnost pak nikdo nést nechce. Použijeme-li metaforu, pak si můžeme představit každou eparchii jako loď, na které se plaví duchovní i věřící a potřebují, aby loď doplula ke Kristovu přístavu. Loď má jednoho kapitána, který za zdar plavby zodpovídá, ale někdy se k jeho způsobu velení chtějí vyjadřovat i mnozí další a říkají: musíme rychleji, musíme pomaleji, raději doprava nebo doleva. Rady ostatních mohou být prospěšné, ale jejich prosazování může škodit. Někteří, když loď nepluje tou cestou, jak si představují, pak koráb opouštějí. Co s nimi bude? Zůstanou sami, uprostřed moře, hrozí jim duchovní záhuba. Naším přáním je, aby se vrátili na loď a společně jsme dopluli až do království Božího.

Na závěr vladyka předával studentům, kteří zdárně absolvovali první ročník našeho bohosloveckého Institutu sv. Prokopa, certifikáty, kterými se osvědčuje, že splnili požadavky Institutu a vykonali závěrečné ročníkové zkoušky. Zároveň byl oznámen začátek druhého ročníku Institutu a všichni studenti byli vyzváni, aby se přihlásili k pokračování svého vzdělávání. Vladyka s otcem ředitelem Institutu vyjádřili naději, že někteří budou pokračovat až do třetího a čtvrtého ročníku, a povolá-li je Bůh, budou vysvěceni k službě u oltáře.

„Mnohá léta!“ našemu vladykovi a všem přítomným duchovním i věřícím.

Nakonec všechny čekalo bohaté pohoštění před chrámem.

Z Facebookové stránky brněnské církevní obce

Z promluvy po čtení evangelia:

Svátek sv. Orosie stojí uprostřed tří významných dnů pro naši místní církev. Tato trojice začíná svátkem Povýšení svatého Kříže, který jsme uctívali v pátek, a po sobotním svátku mučednice Orosie následuje nedělní svátek sv. Ludmily České. Společný motiv všech těchto svátků udává první z nich: Povýšení uctívaného drahocenného Kříže Páně.

Při tomto svátku si připomínáme nejen nalezení dřeva pravého Kříže císařovnou Helenou, ale také význam samotného znamení kříže, k němuž křesťané od apoštolských dob vzhlíželi, Kristův kříž považovali za svou chloubu (jak píše už apoštol Pavel v Bibli). Co vidí člověk, který s vírou pozdvihne své zraky ke Kříži? Vidí v tom dřevu žertveník, oltář, na kterém byla naším veleknězem, vtěleným Božím Synem, přinesena oběť za hříchy člověka, za hříchy všech lidí, kteří ke Kristu vzhlížejí. V Kříži vidíme vítězství našeho Pána Ježíše Krista nad ďáblem, nad zlem, nad věčnou záhubou. Kříž jsou pro nás otevřené dveře do ráje Boží blízkosti, do věčné blaženosti.

A tak dával kříž Kristův lidem vždy odvahu, naději, vděčnost a lásku. Samotné znamení Kříže nás posiluje, činí naše srdce statečnými a obdařuje nás silou překonat cokoliv. Vidíme to na svatých mučednících. Hned v době prvokřesťanské, když začalo být křesťanství pronásledováno a křesťané krutými způsoby hubeni jako nepřátelé římských státních bohů, můžeme spatřit (skrze dávné záznamy toho, co se tenkrát dělo) tu ohromující statečnost a věrnost, jež křesťané při svém mučednickém svědectví projevovali. Právě Kristův kříž jim ukazoval, že brána do Božího království je otevřena. A je-li to nutné, pak člověk Kristův vymění pár let pozemského života za věčnost u nohou Ježíšových. Lepší bylo pro ně ztratit zbývající léta svého pozemského života, než aby ztratili blaženost v Boží náruči, než aby si zachránili zde pár pozemských let a zřekli se kvůli tomu naděje na věčnou spásu. Tak to křesťané pevně vyznávali, tak to viděli a sílu k pevnosti tohoto vyznání jim dával Kříž.

Vidíme to zřetelně na tom, jak se chovali křesťané, když byli pohanskými vládci kvůli Kristu předhozeni v aréně k sežrání šelmám pro pobavení pohanského publika lačnícího po krvi. K překvapení pohanů se křesťané v aréně, do níž byli vpuštěni hladoví lvi, chovali důstjně a s takovou statečností, že to dokonce přimělo některé pohany k zvolání: Veliký je Bůh křesťanů! A když bylo křesťanům v aréně znemožněno se modlit a zpívat žalmy, tak alespoň zkřížili ruce na hrudi do podoby kříže. Z toho vidíme, že právě Kristův Kříž je doprovázel v tomto zápasu, z něhož jako vítězové odcházeli do nebeské slávy.

Ten samý jev sledujeme v životě velkomoravské princezny a mučednice Orosie. Byla vychována sv. Ludmilou ve víře a právě tato učitelka zažehla její srdce svou vírou. Když byla mladičká Orosie na radu sv. Metoděje provdána za španělského prince, vypravila se z Velké Moravy na pouť do Španělska za svým ženichem. Se svým průvodem byla Orosie v Pyrenejích přepadena zločineckou bandou Maurů. Jejich vůdce byl zaujat její krásou a nabídl jí zachování života; měl jen dvě podmínky. Musela by přestoupit na muslimskou víru a vzít si ho za manžela. Orosie se před skupinou hrdlořezů měla rozhodnout, zda se zřekne Krista a zruší slib manželské věrnosti španělskému princi, tedy přestoupí na islám a stane se manželkou bohatého vůdce lupičů, nebo… Patnáctiletá dívka! Co bychom od ní mohli očekávat jiného, než se podrobí násilí a nutnosti kvůli zachování života, který celý měla ještě před sebou. Orosie věděla, že pokud se nepodvolí, čeká ji masakr. A v téhle situaci řekla: „Ne.“ Celý svůj pozemský život v tu chvíli vyměnila za Kristův Kříž, a pozemské bohatství za nebeské království. Z čeho jiného mohla tato dívenka čerpat takovou sílu, statečnost a rozhodnost, když ne ze vzhlížení ke Kříži svého Pána?

Podobné uvažování a stejnou víru můžeme najít i v životě učitelky a přítelkyně Orosie, sv. Ludmily.

Kristův Kříž má stejnou sílu v době prvokřesťanské i v dobách sv. Metoděje a sv. Orosie či Ludmily, a stejně tak i dnes. Na každého člověka padají nějaké těžkosti: přijde krutá nemoc, smrt blízké osoby nebo problém v rodině, či materiální těžkosti, problémy v zaměstnání. Právě v naší době vidíme, jak nečekaně může přijít válka, na domy lidí začnou dopadat bomby a rakety z té či oné strany. Přicházejí živelné pohromy, zrovna nyní jsou to u nás povodně, a rodina, která včera měla nedávno opravený dům, se ocitne na zbořeništi plném bahna, bez přístřeší a bez svých věcí. Pro křesťana to však není důvod k zoufalství ani k reptání, protože uprostřed své bídy může vzhlížet ke Kříži, a odtud čerpat naději, sílu, statečnost. Skutečný nepřítel člověka, onen dávný had, je už přemožen, na Kříži mu náš Pán rozdrtil hlavu. Vše, co se námi děje zlého, je buď důsledkem našich hříchů, kterými dáváme poraženému ďáblu právo, aby nás trápil a sváděl, nebo je to dopuštění Boží prozřetelnosti, která nás chce i cestou zkoušek přivést do nebe. Když hledíme na Krista visícího na Kříži, jak svou krví z nás smývá naše hříchy, tak přece chápeme, že náš Bůh je připraven cokoliv pro nás podstoupit a učinit, a zároveň spravovat náš život s jediným cílem – aby nás přivedl k sobě, do své náruče, do věčného štěstí.

Pozvánka na chrámový svátek ve Střemeníčku na Olomoucku

V naší kapličce sv. Václava ve Střemeníčku bude, jako každoročně k svátku sv. Václava, sloužit vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský. Oslava chrámového svátku se zde bude konat v sobotu 5. října od 10 hod.

Střemeníčko je víska (součást obce Luká) poblíž Bouzova a Litovle.

Všichni, kteří si tuto kapličku zamilovali, jsou srdečně zváni.

Brněnský katedrální chrám

NEDĚLE 1. ZÁŘÍ 2024
Božská liturgie a pobožnost před začátkem školního roku.

NEDĚLE 15. ZÁŘÍ 2024
Dnes jsme při prosebné ektenii zvlášť prosili o zastavení ničivých povodní.

Přerov, svátek Narození přesv. Bohorodice

V neděli 22. září se konala v přerovském chrámu sv. Cyrila a Metoděje slavnostní archijerejská bohoslužba, kde jsme si připomínali 100 let českých pravoslavných obcí a zároveň sloužili svátek Narození přesvaté Bohorodice.

S vladykou Izaiášem sloužili otcové duchovní A. Kukhta, K. S. Ryška, J. Kolář a L. Raclavský. Otec Kukhta ve svém kázání vysvětlil význam svátku s jejich hlavními postavami Jáchymem a Annou a zmínil se i o významu českého pravoslaví.

Poklidná bohoslužba kontrastovala se silným napětím z neděle minulého týdne, kdy hrozilo opětné zatopení Přerova. Bohoslužba tak byla i jakýmsi díkůvzdáním Bohu za ochranu před živelnou pohromou.

Bohoslužbu pěvecky doprovázela část členů souboru Vokál, kteří sice byli bez své nemocné dirigentky, ale bohoslužebné zpěvy v jejich podání byly, jak se shodla většina přítomných, velmi krásné. Malý pěvecký sbor z našich věřících, který se začal formovat v poslední době, pak zazpíval vyznání víry a při závěrečném požehnání zpíval některé secvičené písně.

Na závěr pronesl promluvu vladyka Izaiáš a opět připomněl význam svátku Narození přesvaté Bohorodice, ale zároveň vyzvedl práci těch českých věřících, kteří přes veškeré těžkosti své doby dokázali vybudovat základ pro fungování církve, z něhož můžeme čerpat dodnes.

Otec Raclavský pak na úplný závěr poděkoval vladykovi, duchovním otcům a věřícím za společné modlitby a pěveckému sboru za krásnou bohoslužbu. Navázal na vladykova předchozí slova a vzpomněl na těžké začátky v přerovské obci a postupné překonávání problémů při udržení díla, které započalo před sto lety. Po bohoslužbě následovala společná hostina na galerii chrámu, kterou připravily naše věrné farnice.

prot. L. Raclavský

Pouť v Horní Lipové

V sobotu 24. srpna 2024 jsme již tradičně, už po desáté, uskutečnili pouť k svátku Proměnění Páně. Tentokráte jsme přizvali hanácký pěvecký sbor Rovina, který svými kroji a rázovitým zpěvem lemoval takřka čtyřhodinové putování horskými lukami. Na jednotlivých zastaveních jsme se modlili akafist Sláva Bohu za vše pod vedením šumperského duchovního otce Tomáše Loučky. Padesátka poutníků spolu s deseti zpěváky tak vytvořili důstojné připomenutí jednoho z nejvýznamnějších pravoslavných letních svátků.

J. L. K.

Eparchiální pouť do rodiště sv. Gorazda

Jako každoročně se i letos konala duchovní pouť do Hrubé Vrbky, kde máme monastýr zasvěcený našemu světiteli mučedníkovi. Nejbližší sobota ke dni jeho mučednictví připadla letos na 7. září. Sloužit přijel eparchiální biskup olomoucko-brněnský, vladyka Izaiáš, sjeli se i duchovní a poutníci.

Shromáždění se k naší radosti zúčastnil i pan starosta Hrubé Vrbky Mgr. Pavel Gráf, který na závěr promluvil k přítomným. Zdůraznil, že letos poprvé vede tuto pouť vladyka Izaiáš jako eparchiální biskup a slavnostně mu předal symbolický klíč od obce.

Vladyka ve své promluvě vyzdvihl nezměrné úsilí, které sv. mučedník Gorazd pro obnovu pravoslaví u nás přinesl. Hovořil o tom, že z jeho díla, které po sobě zanechal, žijeme dodnes. Dále připomněl, že toto naše poutní místo v Hrubé Vrbce je nejsvětějším místem v naší eparchii. Poděkoval panu starostovi a všem poutníkům za účast.

Při liturgii přistoupilo mnoho věřících ke svatému přijímání a před tím se zpovídali u eparchiálního zpovědníka, otce Cristiana. Zpívaly se písně z Gorazdova sborníku i novodobá píseň „Shledni s výsosti, nádobo ctnosti…“ Liturgický zpěv si vzali na starost místní zpěváci v čele s žalmistou Šimonem.

Po liturgii bylo pro všechny připraveno bohaté pohoštění.

Kázání pronesené po evangeliu je uvedeno na konci článku.

Svatý mučedník vladyka GORAZD (z promluvy při liturgii)

Je to nejen světec, k němuž se upínáme v modlitbách za místní církev a její pokračování i za pomoc v osobních problémech. Je nejen tvůrce misijní koncepce, kterou sice dodnes udržujeme (ale měli bychom ji už aktualizovat a dále rozvíjet, jak by si to jistě sám vladyka přál). Je nám vzorem duchovního, kněze a pastýře i vůdce pravoslavných. Oslavujeme jej jako obnovitele pravoslaví a misionáře, který dostal od Boha úkol a plnil jej. Měl nejen pracovitost, ale i trpělivost (tj. schopnost nést utrpení pro dílo, které měl konat).

Aby Bůh mohl skrze něj vykonat tak velké dílo, musel sv. Gorazd pochopit, co to znamená, když Kristus pravil: “Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.” (Luk 9,62) Nelitovat toho, co nechal za sebou, a neohlížet na to, kolik z rozsévané setby vzejde. Naším úkolem misionářů (všichni duchovní na Moravě jsou stále misionáři) je pracovat v trpělivosti, v poslušnosti a důvěře Bohu, s láskou ke Kristu. Nedívat se jen na momentální výsledky práce. Naší věcí je usilovně pracovat, ale záleží na Bohu, jestli se k naší práci přihlásí. Nás poslal rozsévat, ale vzejít setbě dává Bůh. Jak praví Pán: „Jiný je ten, kdo rozsévá a jiný je ten, kdo žne.“ (Jan 4,37)

Existuje o tom takový příběh, resp. vyprávění. Tento příběh si jako podobenství, resp. metaforu k poučení, vymyslel jeden mnich, aby s jeho pomocí vysvětlil svému žáku, co je to trpělivost a jak má člověk sloužit Bohu.

Jednomu dávnému otci poustevníkovi se zjevil Bůh a dal mu úkol: „Chceš-li mi sloužit, věnuj veškerý svůj volný čas námaze, aby se posunul tento kámen o pět metrů. Tlač na něj svýma ruka ze všech svých sil a neumdlévej.“ Ten kámen byl obrovský kus skály, ani zástup lidí by s ním nepohnul. Ale poustevník se dal do práce s radostí, že mu sám Pán Bůh dal úkol, skrze který může Kristu sloužit podle jeho svaté vůle.

Po delší době, během níž s kamenem nepohnul ani o milimetr, ho začal navštěvovat ďábel a vkládal mu do hlavy myšlenky: „Tak neužitečně tu trávíš svůj čas! Mohl bys svému Pánu a lidem sloužit daleko lépe. Nech už toho a běž pomáhat chudým.“ Tím se lstivě pokoušel odvést jej od práce, kterou mu Pán svěřil. Poustevník s myšlenkami bojoval, a stále chodil tlačit na kámen v naději, že mu Bůh sám nějak pomůže, když po něm takovou práci chtěl.

Jenže čas plynul, a začínalo být jasné, že Bůh zázrak neudělá. A tak začal poustevník volat k Bohu: „Pane můj, slyš má slova, sestup s nebe a zjev se znova. Potřebuji s tebou probrat tu věc s kamenem.“ A Kristus se zjevil: „Nu, co opět? Co tentokrát? Úkol jsi dostal, tak oč ti jde? Co po tobě žádám, přece víš.“ Poustevník si stěžoval, že s tím kamenem nemůže pohnout ani o píď, natož o pět metrů a že je nad lidské síly splnit takový úkol. Pán se podivil: „Ale já jsem ti neřekl, abys posunul kámen, řekl jsem ti, že se o to máš snažit.“ Poustevník byl tak zmaten, že už nevěděl, kde mu hlava stojí.

Pán pokračoval: „Když budu chtít posunout tento kámen, mohu to udělat sám a hned a bez námahy, na to tě nepotřebuji.“ Dotkl se prstem té skály a ta se v mžiku posunula o pět metrů. „Po tobě jsem chtěl, aby ses o to snažil a vytrvale plnil, co jsem ti uložil; abys rozbil ve svém srdci kámen malomyslnosti, odrážel při tom útoky nepřítele, který se pokouší rozkolísat tvou věrnost, a abys překonal pokušení malověrnosti a zlé myšlenky netrpělivosti, a tím mi projevil svou víru, poslušnost a lásku i trpělivost. To je to, co od tebe potřebuji. A to jsi mi prokázal, takže svůj úkol jsi splnil. Nepotřebuji nic od lidí, žádné velké skutky ani promyšlené plány, než jejich víru, lásku a trpělivost.“

Konec příběhu.

My se sice musíme snažit, pracujeme a namáháme se, ale aby Bůh pracoval skrze naše úsilí, a tím pohnul horou či vykonal to, co dalece přesahuje lidské síly, potřebuje od nás naši víru. To po nás žádá, a pak nás třeba nechá, abychom se svou prací připojili k jeho dílu. On sám může a chce pracovat našima rukama.  Když mu oddaně sloužíme, v konečném důsledku vidíme, že Pán Ježíš přišel, ne aby si nechal sloužit, ale aby On sám pracoval.

I vladykovi Gorazdovi se zjevil Bůh – ve svatém Pravoslaví.  Pocítil to v zahraničí na pravoslavných bohoslužbách. Tehdy přijal od Boha ten veliký úkol.

Práce, kterou musel vynaložit pro obnovení cyrilometodějské církve u nás, přesahovala lidské síly. On sám se o tom vyjádřil, že vydržel tu drtivou tíhu jen kvůli tomu, že pochopil, že tato práce není jeho dílem, ale je dílem Božím. To znamená, že porozuměl, že jeho úkolem není vše zařídit, vykonat, a že ke zdaru tohoto díla nemusí mít na to všechno dost sil, ale především má za úkol trpělivě, s vírou a pokorou nést kříž, který byl s budováním církve spojen, přijímat na svá záda všechny ty útoky těch, kteří Pravoslaví nenáviděli nebo nechápali. Jak vidíme, Gorazd poznal, že vše potřebné si Bůh zařídí a udělá sám, ale potřebuje k tomu někoho, kdo s láskou přijme utrpení spojené s tím velikým dílem. Kdo nastaví záda, aby nesl tento kříž. Toto poznání muselo být pro svatého vladyku takovou úlevou, že kvůli tomu dokázal vydržet až do konce.

Ještě za svého života vladyka Gorazd viděl, jak Bůh odsouvá stranou tu skálu nebo horu, která stála v cestě českému pravoslaví. Proto mohl stát před popravčí četou nacistů s nadějí, že se Bůh postará o to duchovní dílo, u jehož zrodu vladyka Gorazd mohl stát.

I my v naší době jsme mnohokrát viděli, že Bůh se o svou církev postará sám, ale musí tady najít ty, pro které to má udělat, kteří po tom touží a jsou ochotni pro to něco snášet, něco vydržet, překonat nějaké zkoušky a jsou připraveni se kvůli tomu semknout a být jednomyslní. To znamená překonat své sobectví a snášet i nepřízeň, nepochopení, obvinění, urážky apod. Takový byl svatý vladyka Gorazd a lidé kolem něj. A tímto směrem musíme pokračovat stále dál i my, ukazovat Bohu, že tato církev nám stojí za všechny nesnáze, které budeme muset pro ni vytrpět, ukázat Mu, že jsme semknutí a jednomyslní v tomto duchovním díle. A Bůh pak na přímluvy sv. Gorazda nedá naší církvi zahynout.

Každý z nás ve svém osobním životě může vnímat, že přijme-li svůj kříž s láskou, důvěrou a díky, náhle pocítí, jako by ten kříž už ani nenesl on, ale jako by sám Kristus pomáhal nést tento kříž. Pán nepřišel proto, aby na nás nakládal kříž problémů, nesnází, nemocí a nezdarů, ale aby On sám nesl náš kříž. On sám pohne tím velikým kamenem, na který by samotné naše lidské síly nikdy nestačily.

P.S.
Promluvil o tom sám Pán Ježíš skrze ústa sv. Jana Zlatoústého. Malý plakátek s touto citací si může stáhnout a vytisknout, abyste měli tuto myšlenku stále před očima.

Proměnění Páně v brněnské katedrále

Liturgická oslava svátku Proměnění bývá spojena se svěcením ovoce

O Proměnění Páně

O jednom z největších novozákonních zjevení se píše v 17. kapitole Matoušova evangelia. Pán vzal s sebou tři ze svých apoštolů a vystoupal na horu Tábor. Kdo tam někdy byl, ví, že to není žádný kopeček, ale dlouhé stoupání. Výprava nahoru a dolů je výlet na půl dne či skoro na celý den, pokud to člověk absolvuje pěšky. Kdysi tam byla vojenská základna, ale v době Ježíšově už bylo na hoře pusto.

Proč s sebou vzal Pán Ježíš tři své učedníky? Protože On sám kdysi, jako Bůh hovořící na hoře Sinaj, uložil Mojžíšovi, aby do Božího Zákona vepsal, že ústy dvou nebo tří svědků má být potvrzena pravda. (Deut19,15) Co měli tito apoštolé dosvědčit ostatním lidem a tedy i nám? Odpověď je stručná: Božství Kristovo. To Božství, které prosvítalo skrze Kristovo učení, uzdravování a zázraky (nedávno Pán nasytil zástup pěti tisíc lidí plus ženy a děti) pouhými pěti chlebíčky a dvěma rybkami. Nyní toto Božství zjevil v celé jeho slávě: otevřel duchovní oči apoštolů, aby sami viděli nestvořené světlo Božské blahodati. Před jejich zraky začal zářit a oslnivě svítit.

Ukázal se jim jako Slunce, které je zdrojem světla a vysílá posvěcující paprsky blahodati na všechno stvoření. Tím ukázal apoštolům i obraz budoucího Božího Království, které právě přicházelo, jak pravil týden před tou událostí na Táboru: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mat 16,28) Takže na Táboru jako by se otevřelo okno do Božího Království, kde: „Noci již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.“ (Zjev 22,5) „To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zjev 21,23) Do toho světla budou oblečeni všichni obyvatelé tohoto Království: těla svatých budou svítit a zářit, tak jako luna odráží světlo slunce. Podobně ti, kteří zde na zemi byli posvěceni vírou, dobrými skutky a svatými Tajinami, budou svítit světlem, které vysílá Kristus. Proto na ikonách mají svatí svatozář, aby tak ikona zobrazovala jejich přijetí do Božího světla.

Zázračné Proměnění na Táboru je jedním ze slavných zjevení všech tří Božských Osob. Po události Zjevení Božího, která se stala při křtu Pána Ježíše v Jordánu, je táborské Proměnění dalším zjevením celé Svaté Boží Trojice. Podobně jako u Jordánu se Syn Boží zjevil jako vtělený Bůh (na Táboru ve slávě svého proměnění) a Otec se zjevil skrze hlas, který tam zazněl: Toto je můj milovaný Syn! Na rozdíl od jordánské události se však Duch Svatý zjevil v podobě zářícího oblaku.

Po stranách Pána Ježíše se objevily dvě další osoby: Mojžíš a Elijáš; první sem přišla z podsvětí jako zástupce zesnulých a druhá zastupovala nebešťany. Všichni zesnulí před Vzkříšením Kristovým totiž sestupovali do podsvětí; tam byl Adam a Eva, všichni, kdo zahynuli při potopě, praotcové Abraham a ostatní, tam byli Mojžíš i Áron, tam prodléval král a žalmista David i všichni proroci, včetně Jana Křtitele. Až Kristus, když k nim po svém zesnutí na Kříži sestoupil, vyvedl je ven. Elijáš byl vzat v ohni na nebe, a tak zatím neumřel, přišel tudíž na Tábor shůry. O čem rozmlouvali s Pánem Ježíšem? Odhalili či potvrdili mu další část jeho cesty a cíl, k němuž vede? Mluvili s ním o jeho oběti za lidské hříchy, kterou přišel podstoupit? O jeho ukřižování a Zmrtvýchvstání? Přišli jej posílit, podobně jako později anděl v Getsemanské zahradě?

Víme, že po sestoupení s hory začal Pán připravovat své učedníky na to, co mu má stát. V posvátných hymnech Církev zpívá, že apoštolům zjevil „Pán slávu svého Božství, aby chápali, že trpí dobrovolně, až budou hledět, jak je na kříž přibíjen“ (z kondaku svátku).

Když navštívil horu Tábor ct. Paisij Svatohorec, označil přítomnému knězi přesné místo, kde stál Pán Ježíš při svém proměnění. Svatý starec svým duchovním zřením viděl, co se tam kdysi odehrálo, a tak se stal s třemi svatými apoštoly čtvrtým svědkem události Proměnění Páně. Bůh jej vyslal, aby připojil své svědectví kvůli lidem současné doby, kdy slábne a kolísá víra mnohých nás.

Dnes je svátek blahodatného světla. Toto světlo Božství je totiž blahodať. Kristus je jako slunce – zdroj této duchovní záře. Svatí jsou jako luna, která přijímá světlo slunce a odráží jej, takže se zdá, že sama svítí. Pán si přeje nás všechny zahalit do tohoto světla, do oděvu blahodati, protože toto světlo nás spojuje s Bohem, čili dává nám účast na Božství. Proto činí Pán skrze církev vše, abychom jej byli schopni přijmout. A tak se naplňuje důvod ke vtělení Krista a jeho cíl: Boží Syn se stal jedním z nás, abychom my měli účast na Jeho Božství. Sv. Athanasios Alexandrijský píše: „Bůh se narodil v těle proto, abychom mohli i my býti učiněni bohy,“ čili „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.“ (Viz sv. Irenej Lyonský a kappadočtí Otcové.) A to se děje působením Boží blahodati, která se dává v církvi člověku, kterou Bůh člověka vnitřně očišťuje, osvěcuje a proměňuje.

Hory jsou v Písmu symbolickým místem, které je mezi nebem a zemí. Na horu vystupují pozemšťané, a s nebe na ni sestupuje Bůh. Je to symbol setkání člověka s Bohem. Naznačuje se tím, že člověk, chce-li se setkat s Bohem, musí vyvinout nějakou námahu (očistit se od hříchu, oprostit se od připoutanosti k světskosti), musí mít touhu po Bohu, která mu dá křídla, aby se povznesl nad světkou marnost, a pak je připraven na setkání s nebem. Povznášíme se k tomuto setkání modlitbou doprovázenou pokáním i askezí.

Na tento svátek mají pravoslavní křesťané místy zvyk stoupat do hor, navštěvovat chrámy a monastýry v horách. Ať už můžeme navštívit monastýr a popřát mnichům k jejich společnému svátku, či oslavujeme svátek ve svém chrámu, víme, že z duchovního pohledu je svatou Boží horou každý chrám, kde se koná svatá liturgie. Pravoslavná teologie vysvětluje liturgii jako stoupání, výstup vzhůru k Bohu. Při liturgii tedy pomyslně vystupujeme na horu, abychom se setkali s Pánem Ježíšem a poklonili se mu jako Bohu, přijali jeho Tělo a Krev, a tím se sjednocovali s Bohem.

Chrámový svátek olomoucké katedrály

Sobotní archijerejská liturgie v chrámu sv. Gorazda I., učedníka sv. Metoděje. Svátek svatých „pětipočetníků“: Gorazda, Klimenta, Angelára, Nauma a Sávy a sv. Petelejmona.

Liturgii vedl Jeho Přeosvícenost vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský, s nímž spolusloužila řada duchovních. Před začátkem bohoslužby postřihl vladyka nového žalmistu pro službu v Dolních Kounicích.

Kázal mitr. prot. Jan Langr, který se zaměřil na význam křesťanské víry, kterou k nám sv. Cyril a Metoděj přinesli a svatí „pětipočetníci“ pak dále šířili po okolních zemích, zvláště na Balkáně. Sv. Cyril a Metoděj spolu s „pětipočetníky“ zasvětili své životy šíření víry a zvěstování o Boží lásce; veškerou nesmírnou námahu a oběti, které při tom museli přinést, vynaložili nezištně a z lásky ke Spasiteli. V tomto dílu je následoval i svatý mučedník biskup Gorazd II. Naši věrozvěsti k nám nepřinesli pouhé jedno z dalších náboženství, ale přinesli nám živou víru. Skrze víru si pak každý z nás buduje svůj vztah k Pánu Ježíši a především rozhojňuje svou lásku. Vždyť vše, co konáme ve svých životech ve jménu naší víry, konáme ve jménu lásky k Bohu. Nečiníme to kvůli pozemské odměně ani slávě, ale protože našeho Pána Ježíše Krista z hloubi srdce milujeme.

Myšlenky kazatele rozvinul na závěr liturgie ve svém slovu vladyka Izaiáš, který povzbudil všechny přítomné, aby i v této duchovně tak složité době neztráceli lásku k Bohu a k církvi, ale rozhojňovali ji. Představený církevní obce poté poděkoval vladykovi, předal mu květiny a vzácný dar farnosti – archijerejskou mitru.

Katedrála se skvěla krásnou výzdobou, návštěvníci obdivovali její lesk, který je výsledkem péče a lásky věřících k Bohu a církvi. Na závěr bylo přichystáno bohaté a velice chutné pohoštění.

U příležitosti svátku katedrály přejeme našemu vladykovi, všem sloužícím a přítomným věřícím, celé olomoucké farnosti i naší eparchii: Mnohá a blahá léta!

Podzimní kurz psaní ikon ve Vilémově: 10. – 14. 9. 2024

Nová významná sleva! Zájemci, informujte se u organizátorky (viz e-mail níže).

Doposavad nejpodrobnější a nejobsáhlejší kurz ikonografie u nás

Vilémovský monastýr

Srdečně zveme všechny zájemce na ikonopisný kurz, který se bude konat 10. – 14. září 2024 v prostředí pravoslavného monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově na Olomoucku. Účastníci kurzu budou mít možnost vytvořit si podle ikonopisného vzoru ikonu Bohorodice Vladimirské.

Budou připraveny také instruktážní ukázky pokrývání ikonopisné desky kliho-křídovým podkladem (tzv. levkasem) a pozlacování ikony. Na programu jsou i dvě přednášky, které umožní přítomným seznámit se s historickým vývojem ikonopisného umění a shlédnout poutavé a inspirující ukázky ikonopisných výtvarných postupů.

Na vytvoření výukového manuálu se bude podílet ikonopiska sestra Iveta Kadlecová. Navštívit nás přislíbila ikonopiska sestra Sylva Novotná.

Součástí pobytu bude navíc účast na každodenním monastýrském dění – tedy modlitbě, přípravě postních i nepostních pokrmů a práce na monastýrské zahradě (s ohledem na individuální zájmy a možnosti účastníků).

Těšíme se na všechny, kdo touží poznat tajemství pravoslavného ikonopisu a strávit několik dní v monastýrském prostředí.

Díky příspěvku sponzora snižujeme pro všechny účastníky cenu kurzu na 7.000 Kč (včetně ubytování a stravy), informace na e-mailu níže.

Zájemci nechť se hlásí na e-mail: ikonograf@seznam.cz.

Jana Baudišová
organizátorka kurzu
(www. ikony.pravoslavi.cz)

(Budeme moc rádi, pokud nám pomůžete s šířením této pozvánky. Děkujeme.)

Případné další kurzy psaní ikon jsou oznamovány na webové stránce ikonografky Jana Baudišové ikony.pravoslavi.cz

Archijerejská liturgie v Bruntále

V chrámu Paní Marie Utišitelky se 27. 7. 2024 sloužila archijerejská liturgie. Liturgii vykonal eparchiální biskup olomoucko-brněnský vladyka Izaiáš za přítomnosti duchovních z dalších církevních obcí.