Ikonopisný kurz v Institutu sv. Prokopa Sázavského v Brně – druhé, závěrečné setkání nad psaním ikony sv. Prokopa
V sobotu 6. 4. byl završen ikonopisný kurz v Pravoslavném institutu sv. Prokopa Sázavského posvěcením ikon sv. Prokopa, napsaných účastníky kurzu. Stalo se tak v předvečer svátku (dne zesnutí) tohoto našeho velkého světce, a je možno říci, že jeho pomoc a záštita nad snažením adeptů ikonopisu byla po celou dobu konání výuky znatelná.
Kurz probíhal ve velmi přátelské a tvůrčí atmosféře a dobré duchovní naladění se odrazilo i ve výsledcích práce. Toto naše druhé setkání začalo v úterý 2. 4., a podobně jako při prvním setkání účastníci vyslechli nejprve přednášku doprovázenou obrazem. Tentokrát byl však výklad zaměřen praktičtěji. Šlo o základní popis ikonopisných výtvarných postupů za doprovodu ukázek velmi působivých ikonopisných děl, většinou současných. Účastníkům se tak hned v úvodu dostalo vydatné inspirace, kterou všichni zúročili v dalších dnech, kdy uplatnili tyto nově nabyté poznatky ve vytváření své ikony sv. Prokopa, přesněji jeho tváře, neboť jeho roucha již měli účastníci hotová z první části výuky, která proběhla začátkem března.
Všechny ikony se velmi zdařily, jak je znát i na připojených fotografiích, a to vneslo radost do srdcí zúčastněných absolventů tohoto úvodu do ikonopisného umění. Zájemci si mohli pro svou další praxi zakoupit ikonopisný stojan, který při práci používali. Na závěr nové ikony posvětil prot. Rafael v brněnské pravoslavné katedrále.
Byla naplánovaná i návštěva vladyky Izaiáše, který se však nakonec pro nemoc nemohl dostavit, a proto účastníky pozdravil a požehnal kurzu touto cestou. Velký dík opět patří otci Rafaelovi Moravskému a mátušce Salome za vytvoření velmi pohostinné a vstřícné atmosféry, která zde po celou dobu vládla. Rozcházeli jsme se s přáním zůstat ve vzájemném kontaktu a případně se opět při práci na další ikoně setkat.
Děkujeme Pánu Bohu za pomoc a radujeme se z Jeho požehnání, které cítíme při ikonopisné práci.
Po zesnutí našeho drahého vladyky Simeona se den na to, 20. března sešla eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie. Zasedání bylo zahájeno panychidou za zesnulého vladyku, a pak přítomní přistoupili k jednání, aby zahájili ústavou předepsaný proces pro případy, kdy eparchiální katedra osiří. Dále byly probírány organizační záležitosti stran pohřebních obřadů. Jednání bylo završeno mj. těmito výsledky:
• Byla podána žádost posvátnému synodu o schválení navrženého kandidáta na eparchiálního správce. • Zároveň ER vyzvala všechny obce v eparchii, aby předložily své návrhy na kandidáta pro volby eparchiálního biskupa.
4. dubna zasedala ER znovu, aby pracovala na přípravě eparchiálního shromáždění, které bylo vyhlášeno v ústavou předepsané lhůtě a bude se konat v sobotu 20. dubna, jak bylo oznámeno na pozvánkách rozeslaných po všech církevních obcí. ER zároveň konstatovala, že její návrh na eparchiálního správce byl ze strany posvátného synodu akceptován.
První fotografie z pohřbu arcibiskupa Simeona v Olomouci
V 9 hodin začala svatá liturgie.
Před jedenáctou hodinou byl v olomoucké katedrále uvítán Jeho Blaženost vladyka Rastislav, arcibiskup prešovský a metropolita českých zemí a Slovenska, dále přijel Vysokopřeosvícený vladyka Michal, arcibiskup pražský a českých zemí.
Vzácným hostem byl Jeho Přeosvícenost biskup Larentzakis Dimitrios Paisios z Budapešti (Maďarský exarchát EP), který přednesl smuteční zdravici od Jeho Všesvatosti konstantinopolského patriarchy Bartoloměje.
Z Olomoucké arcidiecéze římskokatolické církve se přišel rozloučit s naším zesnulým vladykou Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.
Zúčastnilo se veškeré eparchiální kněžstvo, děkan prešovské bohoslovecké fakulty doc. ThDr. Štefan Pružinský, PhD. a řada duchovních z ostatních eparchií místní církve. Rozloučit se s vladykou Simeonem přišli i početní věřící z různých koutů českých zemí i ze Slovenska. Za svého tatínka se s námi modlila i jeho jediná dcera Bohdana.
Poté začal od 11 hod. obřad archijerejského pohřbu, který vedl Blažený vladyka Rastislav a Přeosvícený vladyka Izaiáš, s nimiž sloužilo eparchiální duchovenstvo. Na závěr byla rakev se zesnulým nesena kolem chrámu.
V úterý večer 19. března 2024 se uzavřela kniha pozemského života arcibiskupa Simeona. Vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský byl v průběhu svého životního působení významný pravoslavný teolog, vysokoškolský pedagog, překladatel, spisovatel a hlavně duchovní pastýř, který má za sebou bohatý život a rozsáhlé dílo.
Vladyka Simeon, křestním jménem Radivoj Jakovljevič, se narodil v roce 1926 v Praze do smíšené srbsko-české rodiny. Dětství strávil spolu se svými dvěma bratry v Záhoří u Svatojánských proudů, kde měl jeho otec, inženýr Milutin Jakovljevič, pronajatý statek. Po obecné škole ve Slapech nad Vltavou chodil do reálného gymnázia v Karlíně, kde také maturoval. Doplňující maturitu z latiny a filozofie složil v roce 1945 na reálném gymnáziu v Praze – Truhlářské ulici. Hned poté nastoupil na studium teologie na Karlově Univerzitě. Letní semestr roku 1947 strávil na teologické fakultě Bělehradské univerzity, nicméně ještě téhož roku odešel studovat na Leningradskou duchovní akademii, kterou ukončil v roce 1953 obhájenou prací Pravoslavné učení o spáse v díle patriarchy Sergije. V době svého leningradského pobytu začal také veřejně publikovat. První článek vyšel v Hlasu pravoslaví v roce 1948 pod názvem Dopisy českého bohoslovce z SSSR.
Po návratu do vlasti se stal vladyka Simeon v roce 1953 hospodářským tajemníkem prešovské eparchie a zároveň začal vyučovat na tamní teologické fakultě. Mezi jeho předměty patřily zprvu patrologie a homiletika. Po onemocnění archimandrity Jana (Kuchtina) převzal rovněž výuku Starého zákona. Starozákonní biblistika se stala jeho výsostnou disciplínou. K jejímu rozvoji přispěl cennými studiemi, překlady do češtiny i samotnou pedagogickou prací. Jeho erudované přednášky a náročné zkoušky pomohly formovat generace studentů, kteří pod ním absolvovali starozákonní biblistiku od padesátých let až do nedávné minulosti, kdy vladyka Simeon navzdory svému věku bravurně přednášel na detašovaném pracovišti prešovské fakulty v Olomouci.
Roku 1958 se oženil s Růženou Slámovou. V září roku 1958 se vladyka oženil, v listopadu byl metropolitou Janem vysvěcen na diakona a 25. prosince v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na kněze. V létě následujícího roku byl donucen slovenskou státní správou k odchodu z prešovské fakulty. Nastoupil na kněžskou službu místo svého těžce nemocného tatínka v Mariánských Lázních (kde pak působil čtyřicet let). Zde se mladým manželům narodila jediná dcera Bohdanka. Kromě místní církevní obce, již tehdy složené z různých národností (vedle Čechů z Volyně ji tvořili Rusové, Ukrajinci a Bulhaři), pastýřsky pečoval o věřící z nedalekého Těšova a Teplé. Obzvláště rád se vladyka věnoval vzdělávání dětí. Vyučoval náboženství ve školách i rodinách, pořádal vánoční a velikonoční besídky, pro něž skládal program, organizoval poutě, výlety a letní tábory. V letech 1967 a 1976 musel vladyka čelit vyšetřování ze strany komunistické moci. Hrozilo mu odebrání státního souhlasu a zákaz služby. Teprve „Boží pomocí a intervencí věřících“ – jak napsal jeho přítel, otec Jan Křivka – se podařilo vladyku na místě mariánskolázeňského duchovního správce udržet.
V roce 1962 absolvoval dálkové studium překladatelství na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Jeho odborné překlady začaly vycházet v církevním tisku. V roce 1969 ho pak vyzval profesor Miloš Bič k účasti na Starozákonní překladatelské komisi, která připravovala ekumenický překlad Písma svatého. Po jeho vydání skupina pracovala na překladu starozákonních pseudoepigrafů. V roce 1982 vladyka Simeon obhájil na pravoslavné teologické fakultě v Prešově disertační práci Izajášův Ebed Jahve a smysl jeho utrpení. Následně se pravidelně účastnil kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona a zastupoval československou pravoslavnou církev v dialogu se starokatolíky a luterány.
V průběhu 80. let koná práci hlavního redaktora časopisu Hlas Pravoslaví. Hned po pádu komunismu usiloval v roce 1990 o založení pravoslavné teologické fakulty v Čechách; po prvním ročníku, konaném v Mariánských Lázních, byl studijní obor pravoslavné teologie začleněn do programu Husitské teologické fakulty v Praze a vladyka Simeon se stal jejím řádným pedagogem se specializací na starozákonní exegezi.
V roce 1996 ovdověl. O dva roky později byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie. Vysvěcen byl 21. června 1998 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. V neděli 9. dubna 2000 byl slavnostně intronizován v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na biskupa olomoucko-brněnského. Titul arcibiskup mu byl udělen v roce 2006. Během téměř čtvrt století své biskupské služby na Moravě vladyka Simeon navázal plodně na své předchůdce: budoval chrámy, vysvětil mnoho nových kněží, staral se o věřící i v té nejzapadlejší obci. Do toho přednášel, psal, publikoval.
S podzimem jeho života se objevují i zdravotní komplikace. Tyto mu však nijak nebrání v jeho literární a duchovní tvorbě a to až do téměř posledních chvil jeho pozemského života.
Jako pastýř kladl zvláštní důraz na český charakter místního pravoslaví. Byl také znám jako hlasatel mravní čistoty, kterou považoval za druhý nejdůležitější rys křesťanského života (hned po čistotě víry). Byl zastáncem liturgické prostoty, co se vnější formy týče, s důrazem na vyniknutí vnitřního duchovního obsahu bohoslužeb.
Jeho literární dílo zahrnuje pastorační listy, odborné studie, exegetické články, kázání, úvahy, vysokoškolská skripta, překlady, knižní monografie, ale i beletristické texty. Od konce čtyřicátých let publikoval vladyka v pravoslavném církevním tisku stovky článků. Podstatnou část z nich tvoří příspěvky na starozákonní témata a texty věnované dětem. Kromě toho však byly publikovány jeho články povahy liturgické (Svaté tajiny, Archijerejská svatá liturgie), misiologické (Křesťanská misie a evangelizace v dnešním světě), hagiografické (sv. Olga, sv. Makarios, sv. Sáva Srbský, Odkaz světců), bioetické (O přerušení těhotenství), historické (Češi na Athosu) ad. Stranou nemohou zůstat ani medailony osobností (patriarcha Sergij, archimandrita Sávva, prof. Jan Heller, otec Pavel Axman), zprávy z církevního života či úvahy na různá duchovní témata.
Již v padesátých letech vydal vladyka na prešovské fakultě exegetická skripta k téměř celé Bibli (kromě knih Mojžíšových). Z vladykových překladů uveďme články Georgije Florovského Pravoslavné bohoslužebné zpěvy a jejich skladatelé či archimandrity Vladimíra Evangelní zákon vydaný Spasitelem.
• V roce 1990 pak vladyka připravil k vydání knihu archimadrity Sávvy Život našeho Pána Ježíše Krista. • Z knih samotného vladyky jmenujme soubor vánočních povídek Doteky odjinud (2000), • evangelijní úvahy Ježíšův příchod – Evangelní dějiny (2004) • a monografii Tajemství starozákonního proroctví Izajášův Ebed Jahve a smysl jeho utrpení (2005). • Kromě toho časopisecky publikoval i několik básní. • V r. 2014 vydal knihu „Neděle s Ježíšem“, která je sbírkou jeho nedělních kázání a dočkala se velkého úspěchu mezi věřícími. • V r. 2016 vyšel vladykův překlad knížky patriarchy Sergije (Stragorodského): Pravoslavné pojetí spásy. Toto dílo kdysi přispělo k obnovení svatootcovského učení a tradiční pravoslavné teologie v Rusku. • V r. 2019 vydává vladyka Simeon knížku Adam pláče. Vypráví v ní starozákonní příběhy knihy Stvoření. • Následně v r. 2018 vychází další vladykova knížka Byli jsme neposlušní, což je knížka vzpomínek a úvah z prvního desetiletí jeho biskupské služby na Moravě. Zabývá se tématy, které jej trápily, a považoval za potřebné se k nim vyjádřit. • Nakonec v r. 2022 vychází – bohužel poslední – knížka od vladyky Simeona Adam pláče dál. Je to pokračování knihy vladyky Simeona Adam pláče.
• Kromě toho vydal vladyka při svém působení na Moravě i vlastní úplný český překlad modliteb palestinských otců v modlitebníku nazvaném Od spánku do spánku.
• Vedle toho vladyka napsal věřícím i duchovenstvu k aktuálnímu dění v církvi 16 pastýřských listů a psal pro eparchii také svá vlastní vánoční a paschální poselství.
Vysvětil mnoho nových duchovních, aby obsadil osiřelé církevní obce. Na setkáních s kněžími neustále nabádal své duchovenstvo, aby se v každé církevní obci systematicky vyučovalo náboženství. Pozoruhodným rysem osobnosti vladyky byla jeho fenomenální paměť. Všechny nás stále udivoval svými podrobnými vzpomínkami na vše, co v průběhu života zažil, a tak byl cenným pramenem autentického historického svědectví o mnohých obrázcích z dějin místní církve. Svěží mysl si zachoval téměř až do svého posledního dne.
Vladykovo celoživotní dílo – literární, teologické, pastorační – je důkazem o Boží věrnosti svému služebníku, přes všechna příkoří, zkoušky a těžkosti, kterými musel projít. Je naplněním slov proroka Izajáše, jež v ekumenickém překladu znějí: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj Spasitel.“ (Iz 43,2–3 )
Vladyka Simeon od nás odchází na věčnost v úterý dne 19. 3. 2024 ve věku 98 let. Naše pozemská církev ztrácí v osobě vladyky Simeona výjimečnou osobnost. Všichni jsme v něm měli laskavého duchovního otce, který téměř žádné prosbě nedokázal říci ne. V jeho osobě ztratila olomoucko-brněnská eparchie laskavého, trpělivého a vysoce vzdělaného archijereje, který si dokázal získat moravské duchovní a věřící. Na našeho vladyku budeme i nadále vděčně pamatovat v modlitbách i ve svých osobních vzpomínkách. Věčná budiž jeho památka!
Dnes, 19. března, na čisté úterý zesnul v Pánu náš, všemi milovaný a ctěný vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. Ve svých požehnaných 98 letech opustil tuto pozemskou časnost a jeho duše pospíchá k setkání se svým Stvořitelem a Spasitelem, Pánem Ježíšem Kristem.
Letošní svatou Paschu už bude náš eparchiální archijerej oslavovat s anděly na nebesích. Prosíme všechny duchovní i věřící naší eparchie o modlitby za jeho nesmrtelnou duši.
Ikonopisný kurz v Brně – první setkání nad psaním ikony sv. Prokopa Sázavského
Ve dnech 5.-9. března 2024 se v Pravoslavném eparchiálním institutu sv. Prokopa Sázavského uskutečnila s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa Simeona a Jeho Přeosvícenosti biskupa Izaiáše první část letošního brněnského ikonopisného kurzu.
Byl zahájen v úterý odpoledne obsažnou přednáškou mapující dvoutisíciletou historii ikony (se zvláštním důrazem na její teologii a s obrazovým doprovodem). Tato přednáška byla přístupná nejen účastníkům kurzu, ale všem, koho toto téma oslovuje.
Praktická část kurzu začala ve středu a byly jí věnovány čtyři dny (až do soboty), po které jsme nejprve nacvičovali správnou techniku kresby, a poté, takto připraveni, přistoupili k práci na ikonách svatého Prokopa Sázavského na ikonopisných deskách o formátu 30×40 cm. Během těchto dní si účastníci osvojovali techniku výroby vaječné emulze, přípravy barev, následného vyplňování všech ploch barvami a pojednávání oděvu světce, zvláště nanášení působivých „světel“.
Účastníci měli za uhrazené kurzovné všichni k dipozici připravenou ikonografickou desku i s podkladem pro malbu, ikonografické barvy (pigmenty), štětce, stojany a vše potřebné pro práci. A samozřejmě k tomu odborné vedení pod dohledem a s asistencí dvou zkušených ikonopisek.
Přes jistou počáteční nejistotu, kterou všichni záhy překonali, začala našim adeptům ikonopisectví vznikat pod rukama ikona svatého Prokopa stále zřetelněji. Nemalou zásluhu na tom měla kromě vedoucí kurzu, mátušky Jany, také sestra Anna Iveta Kadlecová, která velmi laskavě rovněž odborně radila a pomáhala účastníkům tak, aby poznávali a osvojovali si již od počátku správnou ikonopisnou techniku. Toto vše by ovšem nebylo možné uskutečnit nebýt velkorysé pohostinnosti otce Rafaela Moravského a jeho mátušky Salome, která se na kurzu ikonopisectví rovněž začala učit, a to velmi úspěšně. Poděkování patří i sestře Anežce Mandelíkové za pomoc s organizací a průběhem výuky.
Všichni se již těšíme na naše druhé, závěrečné setkání, kdy budeme mít za úkol naučit se pracovat s pigmenty tělových odstínů a vytvořit tvář světce. Prosíme Pána Boha o pomoc a požehnání k tomuto dílu.
Před devíti lety byl vysvěcen na biskupa vladyka Izaiáš. K dnešnímu výročí redakce a spolupracovníci za celou eparchii vladykovi blahopřejí a děkují za velké množství práce, které už stihl na Moravě vykonat.
Náš eparchiální archijerej, Vysokopřeovícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský se dnes dožívá 98 let.
Ke krásnému životnímu výročí, které Bůh vladykovi daroval, mu redakce webu a vladykovi spolupracovníci za sebe i za eparchiální duchovenstvo a věřící srdečně gratuluje! Přejeme oslavenci a přejeme i nám, všem duchovním dítkám naší eparchie, aby vladyka ještě dlouho stál v našem čele, držel nás svými milujícími modlitbami a ukazoval nám duchovně cesty Boží.
K tomu nechť Vám, drahý vladyko, Pán Ježíš Kristus daruje hojné své dary, síly tělesné i duševní a vše, oč jej prosíte. Na mnohá a blahá léta, vladyko!
Fotografie z gratulací vladyky Izaiáše, který dnes vladyku Simeona navštívil a za celou eparchii jej pozdravil.
15. února je uzávěrka přijímání přihlášek na ikonografický kurz v Brně. Zbývají ještě 2 – 3 volná místa.
O chystaném kurzu:
Archijerejové olomoucko-brněnské eparchie požehnali konání dalšího ikonografického kurzu, který se bude konat v pravoslavném prostředí v Brně v březnu a dubnu. Je koncipován jako rozsáhlejší výuka rozložená do dvou týdnů intenzivní práce. Součástí výuky je i teoretická stránka pravoslavné teologie z oblasti ikonologie. Ikonografický kurz se bude konat v Brně v prostorách Pravoslavného eparchiálního institutu sv. Prokopa Sázavského. Všechny potřeby pro zhotovení ikony jsou zajištěny. Důraz je kladen na autentické duchovní prostředí a zařazení ikonopisu do kontextu východního pravoslavného křesťanství. Na závěr budou ikony posvěceny v pravoslavném chrámu sv. Václava. Účast je možná pro všechny zájemce o pravoslavnou ikonografii.
Již od roku 2017 koná naše olomoucko-brněnská eparchie průběžnou sbírku na pomoc Pravoslavnému misijnímu bratrstvu v Africe. Sbírce udělil své požehnání Vysokopřeosvícený vladyka Simeon. Za tu dobu se na speciálně zřízeném otevřeném účtu osoby pověřené k přeposílání vybraných prostředků shromáždilo hodně peněz. Vše, co je v průběhu měsíce připsáno na účet sbírky, je pak na začátku každého měsíce sumárně přeposláno na účet misijního Bratrstva (viz o tom ve výročních zprávách, které jsou k dispozici na hlavním webu této iniciativy).
V r. 2022 se našem účtu vybralo 1500 EUR. V roce 2023 roční výše vybraných prostředků citelně stoupla na 2470 EUR. Výši vybíraných prostředků, které procházejí přes náš účet, můžete sledovat na veřejně přístupném bankovním účtu u Fio-banky.
Kromě toho přicházejí africkým misionářům vysoké dary od našich pravoslavných křesťanů, kteří se z naší webové prezentace sbírky dozvěděli o možnosti podpory africké misie. O těchto darech, které jsou posílány přímo na účet Bratrstva, jsme z Afriky rovněž informováni.
Již v minulosti při telefonickém kontaktu s administrativou afrického Pravoslavného misijního bratrstva vyslovovali afričtí misionáři své poděkování za podporu, která jim přichází z naší země a která je pro ně významná.
V pondělí 5. 2. k nám zavítal biskup z administrativy Pravoslavného misijního bratrstva v Tanzánii, aby osobně poděkoval za sbírku, kterou pro ně v olomoucko-brněnské eparchii organizujeme a propagujeme, a zvláště za významný dar na výstavbu školy, který k nim z naší země dorazil. Setkal se s ním vladyka Izaiáš, aby v přátelském rozhovoru popřál pravoslavným misionářům hodně úspěchů v jejich požehnaném díle.
Adresy českých webů pro zájemce o podporu pravoslavných misionářů:
Rozloučili jsme se už se svátky Zjevení Páně čili Křtu Pána v řece Jordán, ale vzpomínka na události, které jsme při nich oslavovali, nás bude provázet celý rok. Zjevil se Bůh. Především to bylo zjevení Boží Trojice. Otec, jehož nikdy nikdo neviděl, ale vyprávěl nám o něm Jeho Syn (Jan 1,18), se zjevil svým hlasem. Duch Svatý se zjevil v podobě holubice, jak se stupuje na Pána Ježíše stojícího v řece. Ježíš z Nazareta se zjevil jako Boží Syn, předvěčné Boží Slovo, kterým bylo vše stvořeno a který byl dříve, nežli svět učiněn byl. (Jan 17,5) Zjevil se tím, že na něj ukázal Otec nebeský svým hlasem, kterým ho označil za svého milovaného Syna. Zjevil jej i Duch Svatý, který se ukázal, aby všichni viděli, že je stále se Synem i s Otcem a že tyto tři Osoby sdílejí jediné Božství.
Kdysi byly někde svátky Narození a svátky Křtu Páně slaveny společně v jediný svátek, který se nazýval Epifanie, Zjevení. Dodnes na spojitost těchto dvou svátků ukazují typikonální a liturgické podobnosti jejich slavení i skutečnost, že jsou oba svátky spojeny jedním svátečním obdobím bez půstu.
Oba svátky nám zjevují Pána Ježíše jako předvěčného Boha, který přichází, aby s láskou sobě vlastní vykonal záchranu lidí před věčnou záhubou. Tedy obě události zjevují neohraničenou Boží lidumilnost, když ukazují obraz Pána, který po celé své pozemské působení dokazuje, že je ochoten na vše přistoupit, cokoliv snést a jakkoliv se ponížit a sestoupit i do největších hlubin a propastí bytí, jen aby člověka zachránil.
Oba svátky nám zjevují nesmírnou pokoru Boží, která je výmluvným projevem jeho lásky. Při svátcích Narození hledíme na div ponížení nekonečného, věčného, všemohoucího a nejmocnějšího i vševědoucího Boha, který se “zmenšil”, aby se vešel do lůna Panny, stal se obraničeným, smrtelným a slabým dítětem, které se bude učit mluvit, psát a všemu, co je potřeba k životu na této zemi. V dnech svátku Křtu Páně vidíme vtěleného Boha, jak sklání hlavu před vlastním sluhou, jak vstupuje do vody spolu s hříšníky, kteří se v ní očišťují od hříchů. Sestupuje s nimi do stejné vody, aby ukázal své sjednocení s naším nemocným lidstvím, ačkoliv On sám žádný hřích neměl a žádné očištění osobně nepotřeboval. Ježíš Kristus se křtil s ostatními hříšníky, což znamená, že přijímá na sebe tento pokažený svět a pozvedá každého, kdo v něj uvěří, a s ním i stvoření zpět k prvotní kráse a svatosti.
Pro lidi poskvrněné hříchem byl Janův křest pokání vodou očišťující. Když do ní sestoupil Pán Ježíš, voda neočistila jeho, ale On očistil vodu. Ustanovil tím svatou Tajinu křtu. Proto se my můžeme duchovně očišťovat v posvěcené vodě, protože Pán očistil vodu. Kdokoliv kdekoliv vstupuje do posvěcené vody, aby v ní očistil svou duši a znovuzrodil se, tam Pán Ježíš stojí v této vodě spolu s ním. Tak nás svatý křest spojuje s Kristem.
To je princip svěcení vody při křtu i při svátcích Zjevení Páně. Skrze vzývání Ducha Svatého a jeho mocí sestupuje do předložené vody Pán, tato voda se ho dotýká tak, jak ho se ho tenkrát dotýkala voda Jordánu, a tím se očišťuje a posvěcuje a duchovně proměňuje. Adam s Evou kdysi na počátku celé stvoření poskvrnili svým hříchem. Nový Adam – Kristus – vše očišťuje a v této jeho misi pokračuje mocí Svatého Ducha Církev. Posvěcením vod, kropením, svěcením – tím vším se zahání duchovní nečistota a obnovuje se původní posvěcení a čistota okolního stvoření.
Co nás spojuje? Co máme, my pravoslavní křesťané, všichni společné? Především pravoslavnou víru. Dále výše zmíněnou skutečnost křtu, při němž jsme všichni stáli v jedné vodě spolu s Kristem. Ve všech našich baptisteriích a křtitelnicích je po posvěcení jedna stejná voda – voda Jordánu, která se dotýká Krista. A následně nás sjednocuje druh s druhem a s Bohem přijímání totožných svatých Tajin. A v neposledku je to spojení v lásce, čili sdílíme společnou kanonickou církevní jednotu s právoplatnými místními biskupy. Na tom všem stojí jednota Církve, jednota lásky, jednota v Pánu, která nás všechny zahrnuje a spojuje.
Jan Zlatoústý ve své době komentoval rozdělení oslavy události Narození Kristova od slavení Křtu Pána. Zdůrazňoval, že Zjevením nazýváme Křest Krista v Jordánu. Mluvil o tom, že na každou nádrž s vodou sestupuje při svátku Křtu Pána Duch Svatý, a v tomto Duchu se nad ní zjevuje předvěčná Trojice, a připomínal, že voda se působením Ducha očišťuje, posvěcuje a proměňuje, a proto se voda posvěcená na tento svátek nekazí celý rok.
Na závěr opět pohlédneme na oba uplynulé svátky najednou, abychom viděli, že vtělený Boží Syn, Pán Ježíš Kristus nás učí celým svým životem. Nejen moudrými slovy, napomenutími a podobenstvími. Všemi svými skutky i celým způsobem, jakým s námi prožil svůj pozemský život, nás učí o vznešenosti pokory a vše přemáhající síle obětavé lásky. Všemohoucnost Boží se při jeho vtělení neprojevila pozemskou mocí, která je pro Boží záměry bezvýznamná a dočasná, ale projevila se duchovní silou, kterou je láska při své oběti, která přemáhá zlo nepomíjejícím vítězstvím. Velikost Boží se zde na zemi projevila tím, že pracuje nikoliv bázeň budícími efekty a erupcemi slávy nebo ničivou silou, ale tím, že pracuje skrze lidskou slabost, pokoru a nenápadnost, totiž silou lásky.
S takovým poučením a pověřením vyslal Pán Ježíš Církev na její dějinnou pouť. Tak se děje spása – v tišině, nenápadnosti, odlehlosti a bez zájmu významných lidí, jako když se rodí Pán v noci v betlémském chlévě, nikoliv v královském paláci. Tak se mají chovat křesťané vůči světu, který ve zlu leží, jak praví Písmo. Tiše, v nenápadnosti své pokory a v síle své víry konat dílo Hospodinovo. Jak říká jeden svatohorský mnich: „Musíme mluvit se světem co nejtišším hlasem.“
V Jihlavě jsme v předvečer svátku konali večerní svatou liturgii sv. Basila s prvním svěcením vody.
Olomoucko-brněnská eparchie
